Celé těhotenství probíhalo tak nějak špatně. Cítila jsem se divně a ještě ke všemu jsem krvácela. Doktorka mě uklidňovala, že se nic neděje a tak jsem užívala Utrogestan a doufala, že vše dopadne dobře. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla předčasně porodit!! Musela jsem jít na odběr plodové vody kvůli hraniční velikosti a dvěma cévám v pupečníku. Podotýkám, že jsem menšího vzrůstu a i starší dcera (3roky) měla 45cm a 2,5kg a to se narodila v termínu. Mohla jsem to tenkrát odmítnout, ale tak jsem se bála, že jsem odběr podstoupila. Nikdo už nikdy nezjistí, proč mi v týdnu 24+0 praskla voda. V Motole, kde jsem byla registrovaná k porodu neměli místo na dětské JIP a tak mě díky bohu převezli do Podolí. Ležela jsem na oddělení P3. Střídali se u mě doktoři z neonatologie a říkali mi samé hrozné věci, jak by na tom mohlo moje miminko po narození být. Pánbůh mi to snad odpustí, ale v tu chvíli jsem si přála aby to miminko raději zemřelo, než mělo trvalé následky a tudíž žádné pozitivní vyhlídky do života. Byla jsem na dně. Nechtělo se mi bojovat. Tenkrát mi ale nějaký doktor řekl, že nemá cenu plakat, že na slzy bude čas pozdeji a měl pravdu. Tak jsem začala bojovat hlavně sama se sebou a snažila jsem se myslet pozitivně. Vydržela jsem bez kontrakcí a zánětlivých makrerů dalších 14 dní s postupně odtékající plodovou vodou. Původně jsem měla naplánovaný spontánní porod, ale vzhledem k tomu, že se miminko drželo v děloze zuby nehty domluvili jsme se s lékaři, že mi udělají sekci. I když jsem měla CRP pořád dobré, tak po poradě s neonatology mi udělali císařský řez. Vojtíšek se narodil s porodní váhou 990g a 35cm v týdnu 26+3. Když jsem ho poprvé viděla nezmohla jsem se na nic jiného než na pláč. I teď když to píšu kutálejí se mi po tvářích slzy jako hrachy. Byl samá hadička. Všude to pořád pípalo a blikalo. Byl to ale veliký bojovník což nám předvedl mnohokrát za celou dobu pobytu v nemocnic . Od začátku byl jen na CPAPu a nemusel být zaintubovaný. Jenom krátce po porodu kvůli podání surfaktantu. Po cca 10ti dnech dostal první infekci. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme stáli s manželem na chodbě před oddělením RES a doktor nám líčil jak na tom malý je. Kolem nás chodili maminky s bříšky na cvičení a asi nechápali proč tak pláču. Nechápala to ani dcera Nikolka kvůli které jsme nemohli jít dovnitř a mít na tyhle informace alespoň trochu „soukromí“. Dostal davku ATB a první transfuzi. Prodělal kontrastní vyšetření střívek, protože nekakal. Měl je naštěstí v pořádku a tak jsme nemuseli do Motola. A díky té látce se i mohutně vykakal (jak řekl doktor Melichar) Začal pomalu tolerovat mlíčko a vše se zdálo na dobré cestě. Díky ATB a transfuzi nam byla později diagnostikována Retinopatie I. Stupně. Trnula jsem hruzou aby se to nezhoršovalo. Pomalu putoval na JIP, pak na OPN, kde si ale pobyl jen jeden den, protože se opět zhoršil a tak putoval zpátky na oddělení JIP. Dostal další ATB, 2x transfuzi. Doktoři mu diagnostikovali nekrotizující enterokolitýdu. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo. Zabralo to. Přestali ho vyživovat mlékem a do týdne byl opět na OPNce. Bohužel se nám díky té infekci zhoršila očíčka na stupeň II. Pak už to šlo jako po másle. Po 99dnech jsme si ho mohli konečně odvézt domů. Od začátku jsme museli cvičit vojtovu metodu. Strašně u toho plakal, ale nedalo se nic dělat. Dneska je Vojtíškovi 8 měsíců korigovaně (11měsíců kalendářně). Má 10kg. Což je o 3kg více než měla dcera v jeho věku  Plazí se, stoupá si na kolínka a snaží se lézt. Zatím na to ale ještě nepřišel. Je to veliký vztekloun a už teď se hodně prosazuje. Vojtovku už necvičíme, jenom si „hrajeme“ a motivujeme k lezení. Chodíme pravidelně k paní doktorce Zobanové, která nám hlídá očíčka. Možná nám dá za 2 měsíce brýle. Ale to by bylo to nejmenší. I já jsem je od malinka nosila a ani klapka mi nevadila Chtěla bych vzkázat maminkám ať to nevzdávají a bojují stejně jako jejich miminka. Vím dobře jak vám je a co teď prožíváte. Pokaždé když jsem šla nahoru po schodech na RES měla jsem sevřené hrdlo a nemohla jsem strachy ani dýchat. Ale i tak jsme tam s manželem den co den chodili a střídali se u inkubátoru zatímco ten druhý si venku s Nikolkou hrál. Manžel mi byl v tu dobu velkou oporou a kdyby nebylo jeho, snad bych to ani nezvládla. Potkala jsem tam spoustu maminek co na tom byli podobně a teď jsou z nás přátelé. Je dobré vědět, že v tom nejste sami. Bude to znít asi jako klišé, ale na světě opravdu není nic důležitějšího než je zdraví. Teď už to vím!!!! Velké díky patří všem lékům a sestrám, z odd.P3,ARO,JIP,OPN1 a OPN2, které se o našeho Vojtíka starali!!! Zejména bych chtěla poděkovat panu Mudr. Melicharovi, který nám veškeré informace podával vždy s citem a podporoval v nás naději. Ještě jednou moc děkujeme!! Vojtíšek s rodinou