Eliška a Jiřík Dvořákovi,25+4 t.t., 740 a 720 gr
|
|
Dobrý den Všem na cpapu,
ráda bych se podělila o náš příběh s těmi, kteří si podobným osudem již prošli nebo jím právě procházejí, jelikož v těch nejtěžších chvílích mi podobné příspěvky bzly rovněž velkou oporou.
Tak kde začít??? Nejlépe od úplného začátku.
Po marné snaze otěhotnět a to nám s manželem trvalo 2,5 roku jsem podstoupila řadu nutných vyšetření, která se musela uskutečnit před plánovanou IVF metodou, kterou jsme nakonec úspěšně absolvovali již v ÚPMD. Po sdělení radostné noviny, že čekáme dvojčátka nás zaplavil pocit štěstí, ale i strachu o ně zároveň. Vše se zdálo být v naprostém pořádku, miminka rostla a vyvíjela se tak jak měla. Ve 22. t.t. Při běžné preventivní kontrole mi pan doktor po provedeném ultrazvukovém vyšetření oiznámil, že mám zkrácené děložní hrdlo což by mohlo vést k předčsnému porodu, v tomto t.t.ještě k potratu a to mě hodně vyděsilo a proto jsem byla přijata na rizikové oddělení v ÚPMD.
I přes stále se zhoršující stav jsem se rozhodla bojovat. Téměř jsem nevstávala z postele a trpělivě dodržovala všechny rady a pokyny všech doktorů a sestřiček.
7. dubna 2010, kdy jsem byla právě ve 25+4 t.t.se bohužel nebo bohudík již porod nepodařilo zastavit a bylo přistoupeno k akutní sekci. Eliška a Jiřík přišli na svět velmi brzy s děsivou porodní váhou 740 a 720 gr, ale byli tady a ŽILI.
Po první návštěvě na oddělení RESU jsem ani nedoufala, že to ty malé panenky mohou přežít, ale musím říci, že nám Všem včetně doktorů i sestřiček překvapivě vyrazili dech jak byli oba neuvěřitelně silní, bojovní a šikovní. Už od začátku potřebovali jen minimum kyslíku, Jiřík si po 14. dnech života prodělal ošklivou infekci a musel být zaintubován, ale po podání antibiotik infekce brzy ustoupila a naše zlatíčka putovala z oddělení RESU na JIP.
Tam si nějaký čas pobyli ještě na cpapíku, který jim po 14. dnech odpojili a světe div se , dýchali sami od prvního dne jen s občasnou, malou podporou kyslíku do inkubátoru. Byla to prostě nádhera.
Netrvalo dlouho a stěhovali se na 4.patro, kde již leží stabilizovaná miminka v inkubátorech později již v postýlkách. Vše probýhalo dobře já i naše zlatíčka jsme si na sebe trochu více zvykali, už jsem mohla zkoušet přiložit obě děti poprvé k prsu, mohla jsem je poprvé vykoupat i přebalit. Ten pocit se jen těžko popisuje, byla to prostě nádhera a já se porvé cítila jako opravdová máma.
Po přesunutí na 3.patro tzv. propouštěcí už šlo vše velmi rychle. 2. července po nekonečné skoro 3. měsíční době plné strachu a obav z toho nejhoršího JDEME KONEČNĚ DOMŮ!!!!
Bylo to 15. dnů před plánovaným datem porodu.
Dnes jim je právě 20 dnů korigovaného věku a váží 3700 a 3400 gr a i když nás ještě čeká spousta práce a dlouhá cesta tak věřím, že ten hlavní boj, kterým je bezpochyb boj o život vyhráli.
Všem, které potkal podobný osud bychom touto cestou chtěli popřát hlavně hodně síly, naděje a víry v dobrý konec i když je to mnohdy nadlidský úkol.
Děkujeme Všem doktorům a sestřičkám, kteří o všechny děti a vlastně i o nás rodiče s láskou pečovali a jejich vlídná slova nám mockrát pomohla v těch nejtěžších chvílích a že jich nebylo málo.
V neposlední řadě náš velký a zásadní dík Mudr. Melicharovi
Mudr. Šaňákové
Mudr.Budošové
doc.Mudr Straňákovi
za profesionální a rovněž vlídný přístup jak ke všem malým pacientům tak i k nám vyděšeným a leckdy i histerickým rodičům.
Díky Vám jsme rodina
Barbora, Jiří,Eliška a Jiřík Dvořákovi