Ahoj, zdravím všechny na Cpapiku. Dovolte mi, abych se Vám představil, jmenuji se Jakub Švehelka a narodil jsem se v ÚPMD Podolí. Někteří mne mohou znát také pod příjmením Brandejs, tak jsem se totiž zhruba měsíc po porodu jmenoval. Máma s tátou nejsou svoji a protože porod byl tak rychlý a nečekaný neměli samozřejmě na matrice nic zařízeno. Brandejs nebo Švehelka to je jedno, říkat mi můžete klidně stejně tak jako některé tetky v porodnici, malý Ježíšek. Narodil jsem se totiž 24.12.2009 v 7:45 hod. pro střední preeklamsii mé maminky ve 26+5 týdnu těhotenství s váhou 860 g a 35 cm. Tím, že jsem se narodil takhle brzy jsem způsobil velice zvláštní atmosféru loňských Vánoc. Na jedné straně veliká radost z narození syna, vnoučka a pravnoučka, na druhé straně obrovský strach a nejistota po rozhovoru s paní doktorkou, jak to vše dopadne. Paní doktorka byla veliký profesionál a vše tatínkovi řekla pěkně na rovinu. Prý musím být bojovník, protože prvních 48 hodin pro mne mělo být velice kritických.

První týden života jsem rodičům způsobil nemalé vrásky na čele. První den jsem byl sice šikovný a dýchal jsem si sám, ale druhý den přišlo ventilační zhoršení a já musel být zaintubován a dýchat za mne musel ventilátor. 26.12.2009 jsem bohužel také měl krvácení do plic a k mému domečku postavili ohromnou krabici, která se nazývala nekonvenční ventilátor. Celý jsem v domečku poskakoval jak rychle to do mě foukalo. Moc hezká podívaná to nebyla, ale co, hlavně, že to pomohlo a od 4 dne jsem byl opět na malém ventilátoru. 7 den života proběhla extubace a dál už jsem byl jen na cpap s O2 do 40%.Další problém, který trápil nejenom mne, ale i mé hodné doktůrky, bylo mé bříško a střívka. Nešlo mi totiž kakat a netoleroval jsem ani maminky mlíčko. Zhubnul jsem se až na 780 g. 3.1.2010 mi byla podána kontrastní látka, aby bylo vidět, jestli je cesta pro hovínka volná. S napětím a obavami jsme vyčkávali jak to dopane. Kontrastní látka velice pomaličku postupuje, ale ne tak rychle jak by si doktoři představovali, a proto nade mnou stále visela hrozba, že pojedu na vyšetření do Motolské nemocnice. Dostával jsem stále čípky, a protože jsem se nechtěl nikam stěhovat a zvykat si na nové tetky a strejdy, tak jsem 9.1.2010 zamakal, zatlačil nebo já už vlastně nevím jak jsem to udělal a po dlouhých cca 14 dnech jsem se dokonce opakovaně vykakal. Druhý den konečně dostávám první ml mlíčka. Aby nebylo vše růžové dostávám 12.1.2010 infekci, prý asi z mlíčka. Od toho dne se musí maminčino mlíčko pasterizovat a mamka začíná zásobovat mléčnou banku. Musím nakouknout mamince do zápisníku, vše si už moc dobře nepamatuji.

A tak tady čtu:

17.1.2010 - dostávám poslední dávku antibiotik, byla mi odstraněna centrální kapačka do stehna, prý už jsem dnešním dnem bez hadiček. Už se dokonce začínám trošku kulatit. Baštím totiž už 14 ml mlíčka a vážím už 950 g.

18.1.2010 - když je dobře, musí přijít něco špatného. To bych nebyl já. Začínám zlobit s dýcháním, kyslíček potřebuji kolem 45% a proto mi byl proveden rentgen plic, kde mi byla diagnostikována bronchopulmonální displázie.

20.1.2010 - začínám opravdu hodně zlobit s dýcháním. Někdy potřebuji už i kolem 60% kyslíčku, a proto se mi musí opět trochu pomoc. Byla mi nasazena inhalační terapie, která zabrala a druhý den mám do 28%.

22.1.2010 - mám povoleno první klokánkování. U maminky bylo dobře. Během druhého klokánkování už začínám všem předvádět jaký jsem frajer a pokouším se dokonce dýchat i úplně sám. Člověče není to tak hrozný, ono to asi půjde i bez té věci v nosánku. Od 27.1.2010 jsem už úplně bez cpapu. Občas tetky zlobím, aby se nenudily, mám trochu poklesy, ale snažím se je sám vždy vybrat.

2.2.2010 - dnes si mne poprvé choval i tatínek. Už jsem pořádný chlap, vážím 1250 g a baštím 23 ml mlíčka pumpou. Mám za sebou několik ultrazvuků hlavičky. Vždy vše v pořádku.

4.2.2010 - opět trochu lekám své rodiče, když mne nenacházejí na oddělení RES. Ulevilo se jim, když se dozvěděli, že jsem už na oddělení JIP. To víte, už jsem si to chtěl prohlédnout i jinde. A kamarádi potřebovali můj flek.

9.2.2010 - tento den jsem vypadal už jak opravdové mímo. Tetky mne vystrojily a poprvé jsem si hověl ve svém domečku v opravdovém bodíčku. Možná proto, že se na mé očíčka přišla podívat paní doktorka Zobanová. Nebudu se tam před ní válet přeci jen v plínce. Oči v pořádku jen v pravém mám zánět spojivek.

16.2.2010 - dle sestřičky si na JIPU válím jen šunky a zabírám místo. Odcházím s váhou 1720 na OPN1, kde proběhla další kontrola očíček. Oči v pořádku. Dle Dr. Zobanové je to zázrak. Na OPN1 je plno nových věcí. Poprvé se koupu a s maminkou zkoušíme i kojit a hlavně opouštím domeček a stěhuji se do postýlky. První kojení jsem od maminky zbaštil 35 ml, prý jsem rekordman.

19.1.2010 - opět opouštím své hodné tetky a jdu se seznamovat na nové oddělení. Dostávám se na oddělení, ze kterého už půjdu rovnou domů.

23.2.2010 - tento den se za mnou do nemocnice opět stěhuje maminka. Všechno vypadá tak růžově a pozitivně, ale to bych nebyl já, abych se opět nepředvedl.

25.2.2010 - při třetí kontrole očíček mi byla zjištěna retinopatie III. stupně. Kdybych nebyl zrovna napapanej, mazal bych si to ihned na operaci a tak mě to čeká druhý den. Rodiče jsou v šoku.

26.2.2010 - podstupuji kryo, které proběhlo bez komplikací. Čeká nás 3 týdenní nejistota při čekání na výsledek operace. Všechno zvládám dobře a 4.3.2010 po kontrole očíček opouštím tetky a strejdy a tatínek si nás konečně může odvézt domů. Vážím 2090 g a jsem hrozný čahoun, mám 44 cm.

Dnes jsou mi korigovaně téměř 4 měsíce. Jsem strašně veselý a usměvavý chlap a málo kdo by na mě poznal, že jsem byl nedonošeňátko. Vážím 6 kg a všem dělám jen radost.

Tímto příběhem bych chtěl a doufám, že se mi to i v mnoha případech povede pomoci ostatním rodičům v jejich beznaději, v jejich nočním blouděním po internetu při bezesných nocích, tak jako pomohly příběhy ostatních kamarádek a kamarádů, kteří na svět spěchali, mým rodičům.

VELIKÉ DÍKY za sebe, mámu i tátu VŠEM HODNÝM DOKTORKÁM A DOKTŮRKŮM, kteří jsou ti největší PROFESIONÁLOVÉ co znám. Dále VELIKÉ DÍKY paní doktorce ZOBANOVÉ, ktérá mi zachránila zrak a o moje očíčka se starostlivě stará ještě dnes.

Jo a ještě abych nezapomněl VELIKÉ DÍKY VŠEM TETKÁM, které mi s láskou nahrazovali moje rodiče po dobu jejich nepřítomnosti.

OBDIVUJI VÁS VŠECHNY A DĚKUJI VÁM ZA ZÁCHRANU SVÉHO ŽIVOTA!!!!!!!!!!!!!

VÁŠ Ježíšek Kubíček.