Sophinka byla naše druhé těhotenství. Otěhotněla jsem když bylo Alánkovi 7 měsíců. Byla jsem úplně vyčerpaná a vůbec jsem se necítila na to být znovu těhotná, prostě se stala malá „nehoda“. Nicméně jsem měla radost, protože druhé mimi bych stejně chtěla a navíc jsem si ještě neuměla představit jak to bude těžké.
Tentokrát mi bylo hůř než při prvním těhotenství, ale bylo to tak nějak zrychlený...místo 3-měsíčních nevolností jen 3 týdny, místo 4 měsíčních migrén jen 4 týdny, atd. Občas jsem jen ležela doma na podlaze a kolem mě lezl malej, já na něj jen koukala a fuňěla. První problémy začaly docela brzy...začala jsem špinit. Následovala první z několika návštěv doktorů či pohotovostí. Doktor mi dal léky na udržení těhotenství a řekl, že je to buď a nebo. Že pokud se mimi udrží první semestr tak je to super. Několikrát jsem se vzbudila vyloženě v kauži a jela do nemocnice s tím, že jsem byla přesvedčená, že už je po všem. Ale mimi se drželo zuby nehty. O Vánocích jsem začala druhý trimestr a problémy zmizely jak když mávneš proutkem.
Kolem 20 týdne jsem šla na velký ultrazvuk a potvrdili mi, že je mimi ok a také, že je to holčička J Měla jsem velkou radost. Ještě jsme stihli jet na víkend na hory a pak jsem už začala balit krabice...měli jsme se stěhovat do baráčku, byt byl pro dvě děti dost těsnej. Makala jsem a makala...
Jednoho dne brzy ráno jsem cítila něco mokrého, říkala jsem si, no to snad ne, že by únik moči, vždyť mimi ještě tak netlačí na močák...a s Alánkem jsem nic podobného nezažila. No, ještě jsem hodinu ležela v posteli a najednou zase...to už jsem věděla, že to je asi plodovka. Volala jsem do Podolí, manžel říkal, ať radši zavolám...tak jsem volala...mě to nepřišlo až tak závažný...vůbec jsem totiž nechápala závažnost situace. V Podolí řekli ať hned přijedu. Tak jsme vzali Alánka a jeli jsme. Tam mě vyšetřili a řekli, že to je plodovka, že tam budu muset zůstat na nějaká vyšetření. Tak jsem si říkala, ok, v poho, 2-3 dny si tu poležím a pak pojedu domů. Manžel odjel aby dal Alánka k babičce.
Čekala jsem, že mě převezou na pokoj, ale převezli mě na porodní sál. Tak jsem čuměla jako blázen. Nemám pro to bohužel jiné slovo. Tam mi řekli, že mi dají léky na ztišení dělohy a další na urychlení vývoje plic miminka, protože se nejspíš brzy narodí. COŽE?! Já myslela, že si mě tu nechají na testy. Tak mě lékaři vyvedli z omylu, že prý bude super, když se těhotenství udrží 48 hodin než doběhnou léky na vývoj plic. Že se narodí max. do několika dnů. Tak jsem volala manželovi ať se vrátí, že se mimí narodí a že s námi bude chtít mluvit pediatr o tom, co nás čeká.
Když přišel manžel tak jsme to společně obuleli. I přes počáteční šok jsem říkala, že to bude dobré. Pak přišla doktorka a „nasypala“ to na nás. Doktorka byla moc milá, ale nenechala moc prostoru pro iluze. Řekla, že takhle nezralé miminko je hodně rizikové.. Byla jsem ten den přesně 24+0. Že prý kdybychom přišli o 2 dny dřív, byl by to potrat a ne předčasný porod. Řekla, že se tyto děti dost často narodí mrtvé a že se neoživují. A pokud přežijí, že jsou velmi často postižení. S plícema, mentálně, s očima a sluchem. Že má prý naše mimi tak 10-20 procent šanci, že z něj bude zdravé dítě. Bylo to neuvěřitelné. Radili nám, abychom rodili spontánně, protože pak aspoň budeme moct mít dřív další dítě.
Po 48 hodinách doběhl úspěšně lék na dozrávání plic miminka, vysadili mi lék na utišení dělohy a že prý uvidíme jestli se porod rozběhne sám. Nerozběhnul. Po pár dnech mi v krvi začali stoupat zánětlivé složky a lékaři mi řekli, že mimi musí ven. Najednou doporučovali porod císařem, protože jsem údajně měla slabou dělohu a mimi bylo zadečkem napřed. Byla jsem ráda, měla jsem pocit, že to je pro mimi nejlepší, v porodních cestách by se mohl tak malý drobeček dost pomuchlat. Odhadovali jí 780 gramů.
Rodila jsem císařským řezem 6 dní po nástupu do porodnice. Bylo to 24+6, tedy 25 týden těhotenství. Byla jsem při porodu při vědomí. Už jsem to absolvovala s Alánkem rok předtím a tak jsem věděla co mě čeká. Chtěla jsem o miminku vědět hned!
Lékaři byli úžasní. Neustále mi říkali co se děje, byli moc vlídní a laskaví. Když miminko „vybavili“, jak tomu říkají, slyšela jsem pláč, nebo spíš bych to nazvala kníkáním myšky, ale bylo to krásný, protože jsem hned věděla, že malá žije a že dýchá sama. Neonatoložka mi vysvětlila, v jakém stavu je miminko a co jí čeká za péči. Manžel čekal venku na chodbě aby se mohl na malou hned podívat.
A tím začala dlouhá cesta naší 30-ti centimetrové 700 gramové Sophinky.
Nejkritičtější bylo prvních 48 hodin...dost jsme se báli, ale malá byla šikovná. Žádné špatné zprávy nepřišli. Lékaři nás ovšem varovali, že každý den může přinést dramatický obrat. Poprvé jsem viděla Sophinku na displeji digitálního foťáku, který mi přinesl na JIP ukázat lékař.
Další den mě za Sophinkou vzal manžel na kolečkovém křeslu. Bylo to neuvěřitelné, byla tak malinká, a vůbec se nepodobala miminkům na které jsem byla zvyklá. Byla jsem šťastná, že je tak statečná, a vyděšená kdykoli začali pípat přístroje „na poplach“. Potají jsme s manželem koukali do vedlejšího inkubátoru, kde bylo mimi, které se už zakulacovalo a které se už podobalo miminku, malému, ale přesto miminku. Ten chlapeček tam už ležel 2 měsíce. Tak jsme si říkali, takhle dlouho to bude asi trvat než malá přibere kilo...
Když mě měli po 5-ti dnech pustit domů, zažila jsem jednu z mála krizí, které mě za tu dobu potkali. Brečela jsem, že jí tam nechci nechat, že nemůžu jít domů bez ní. Ale domů jsem musela a chtěla. Vždyť jsem tam měla ročního kluka, který byl taky ještě mimino a moc mě potřeboval. Myslím, že mě nejvíc pomohl právě Alánek to všechno přežít. Neměla jsem totiž čas o ničem moc přemýšlet. Najeli jsme všichni na režim, řešili jsme fakta a moc jsme věřili, že to bude v pořádku. Hodně mi pomohla moje máma, která se k nám i s postiženým bráchou víceméně nastěhovala a starala se o Alánka abych mohla jezdit každý den do nemocnice za Sophinkou. Také kamarádky byly neustále na drátě, posílali příběhy maminek z okolí, kterým se stalo něco podobného a dobře to dopadlo. Všichni mi nabízeli pomoc. Také můj manžel opravdu „zamakal“, i když stres zas tak dobře nezvládá. Hodně se bál, ale každý večer po práci za Sophinkou jezdil.
Sophinka klesla na 530g, měla problémy trávit mlíčko, byla jak vzducholoď. 13 den dostala infekci, která prý příjde téměř na 100%. Během této infekce jí museli intubovat. Ale zvládla to. Problémy které jsme měli byli v porovnáním s ostatními „banální“. Bylo mi strasně líto ostatních rodičů. V místnosti byly 4 inkubátory, a neustále jsem od nich slyšela strašlivé termíny jako „krvácení do mozku, několikaměsíční intubace, mentální postižení“...už si ani nevzpomínám, ale bylo to děsný. A pak přišli k nám a většinou řekli, „vaše holčička je na tom dobře, je moc šikovná a dělá nám radost“. To byl pocit. Po 3 týdnech se mě ptá sestřička „chcete si ji pochovat?“ A já jen koukala. No jasně, že chci, to jde? A tak jsem tam hodinu klokánkovala, byla jsem uplně ztuhlá, takovýho drobečka si tisknout na hruď, něco neuvěřitelného. Pak už jsem klokánkovala pravidelně. A takhle jsme překlenuli první měsíc. Sophinka už začala přibírat a dobře snášela kontinuální krmení, což znamená, že jí kapali mlíčko pomalu během několika hodin. Sestričky a lékaři byli úžasní, měla jsem pocit, že nechávám své dítě rodině. Tak dobře se o ty děti starali, měla jsem pocit, že většina z nich to nebere jen jako práci, ale že ty děti fakt milují.
Po měsíci a půl převezli Sophinku do jiné nemocnice, byl to šok. Jiné prostředí, jiné sestřičky a doktoři. Naštěstí jsem k ní mohla nastoupit docela brzy. Bylo super, že jsem byla s ní, ale v podstatě jsem ji nemohla dlouho chovat nebo si s ní hrát, potřebovala hlavně klid. Bylo to těžký hlavně v noci, vůbec jsem se nevyspala, protože jí v noci každou chvilku zněl alarm, zapomínala dýchat...nebo to aspoň ten přístroj hlásil, byl ale tak citlivý, že se alarm rozezněl i když třeba jen tlačila nebo se vrtěla. Ale pokaždé jsem stejně musela vstát a zkontrolovat ji. A tak to bylo někdy po půl hodině, někdy po 3 minutách. Také se mi hrozně stýskalo po Alánkovi a manželovi. Počítala jsem dny a každý den sledovala váhu, někdy bylo ranní vážení zklamání, občas nepřibrala nic, občas i ubrala. Šlo to pomalu. Byla jsem šťastná když konečně nastal den D a pustili nás po 3 měsících domů. Po dvou dnech nás museli opět hospitalizovat, protože Sophinka málo papala a ubrala na váze. Za týden nás už pustili na trvalo.
Největší nápor začal ovšem až po návratu domů. Vůbec nechápu jak jsem to období přežila. Ale u mě to bylo především tím, že mám dvě děti rok po sobě. Takže dvojnásobně nevyspalá, dvě plačící děti...dost často mi ruply nervy... Obdivuju maminky, které se zvládají starat třeba o dvojčata, které mají k tomu ještě třeba starší dítě, atd. Sophinka měla silný reflux a strašně zvracela. Pamatuju si, že mě třeba poblinkala 5x za hodinu. Nejen mě, ale i sebe. Takže převléknout a umýt sebe, jí, dokrmit jí (protože musela jíst aby přibývala)...za chvilku to zase všechno vyzvracela...takže umýt, převléknout sebe a jí, zase dokrmit....mezitím mi tu plakal Alánek, a takhle celý den. Snažit se uspat jedno miminko když druhé pláče není snadné. Po pár měsících jsme najali chůvu na 3 odpoledne v týdnu. A další dva dny jezdila pomáhat mamka. Jinak bych to asi nezvládla, a i tak to bylo náročné. Ježdění k doktorům tak 2x týdně...ty intervaly se samozřejmě prodlužovaly a teď je to tak 1-2x měsíčně. Naštěstí je Sophinka miminko, které v noci docela spinká a nemusíme cvičit vojtovku. Reflux jsme vyřešili tříměsíčním užíváním léku omeprazolu...nechtěla totiž vůbec jíst, měla rozleptanout trubici od trávicích šťáv. Omeprazol pomohl téměř zázračně.
Ten rok utekl rychle, ale byl to nejtěžší rok v mém životě. Teď je to u nás každý den lepší a jednodušší. Sice vyvstávají jiné problémy, jako jsou žárlivé scény, horší spaní v noci, dvě klíšťata co mi visí na nohavicích a řvou, ale to už zvládnu :) Jinak máme v podstatě uplně zdravou holčičku, která už chodí kolem nábytku, leze do schodů, tancuje když slyší hudbu a ráda se honí po 4 :) Má sice ve 14 měsících (10 korigovaně) jen 6 kilo, ale zato je to takovej krásnej skřítek na hůlčičkách :)
Chci pozdravit všechny maminky, které potkal podobný osud. Je to těžké, někdy to zvládáme lépe, někdy hůř, ale všechny děti milujeme a tak věříme, že to dobře dopadne. Přeju všem hodně sil (a vy to zvládnete), těhotným maminkám říkám „šetřete se, ale opravdu“, a manželům říkám „buďte na ně hodní“. A hlavně všem hodně hodně zdravíčka. A nic si nedělejte z toho, když vaše mimi začne pozdě chodit – no a co. Okolí to dost často nechápe. Neumí si dost často ani představit jak vypadá tak malé miminko. Mě po 3 týdnech přišla smska od kamarádky „tak co holky, už jste doma?“ – No to určitě J Další mi hned po narození psala, komu je Sophinka podobná. – No nikomu, vždyť má hlavu jako tenisák....Ale teď je po tatínkovi, jako přes kopírák J
Také chci říct svojí holčičce – Jsi ten nejstatečnější člověk, kterého znám.
Olí