A jak se daří? 

Vašík právě oslavil třetí narozeniny. Už doma máme velkého kluka, který má své názory, svou hlavu a moc ho baví zkoušet, kde jsou hranice :-). Je moc šikovný, krásně mluví, básniček a písniček umí nepočítaně. Slovní zásobu má tak rozsáhlou, že už si ji začíná obohacovat výrazy, které by ještě určitě znát neměl. A věřte mi, že je dokáže včas použít :-). Začal chodit do školky, i když nemoc nám docházku zase velmi brzy zastavila. Bohužel celý ten třetí rok nebyl úplně dobrý a klidný. Vašík byl velmi často nemocný a bohužel se nevyhnul velké operaci bříška kvůli refluxu. Takže namísto jedné velké jizvy má jednu velkou a ještě jednu kratší jizvičku. Vše ale zvládnul skvěle, za týden jsme zase byli doma. Nemůžeme uvěřit tomu, jakého máme doma bojovníka a s čím vším si dokáže poradit. Protože poradit si tak skvěle s takovou velkou operací a bolestí, to si zaslouží jenom obdiv. Přáli bychom všem, aby měli takový elán a takovou chuť do života.    

 

Vašík v bříšku

Při běžné kontrole v těhotenství nám lékař oznámil, že je náš maličký vážně nemocný. Když řekl, že něco není v pořádku, napadlo mě, že budu muset jít na zbytek těhotenství do nemocnice nebo budu muset brát nějaké léky. Ale skutečnost byla mnohem horší. Vysvětlil nám, že má podezření na brániční hernii, že se jedná o vadu, kdy se břišní orgány vysunují otvorem v bránici do dutiny hrudní, kde utlačují vyvíjející se plíci. To, že půjde o život malého, jsme vytušili.

Následovala řada vyšetření, která měla vyloučit případnou další vadu. Nikdy v životě jsme si nedovedli představit, že zrovna my budeme stát před rozhodnutím, zda v těhotentství pokračovat. Vlastně jsme se ani nerozhodovali. Žili jsme od kontroly ke kontrole a smiřovali se s tím, že konec může být dobrý, ale také špatný. Nosila jsem pod srdcem dítě, které jsme už tehdy moc milovali a nevěděli jsme, jestli přežije.  

Vašík se narodil ve 34. týdnu těhotenství. Bylo veliké štěstí, že spontánní porod (patrně také v souvislosti s diagnostikovanou preeklampsií) začal během mé hospitalizace v ÚPMD Podolí, kdy mi měly být podány kortikoidy na dozrání plic malého. Vašíka tak nemuseli převážet odjinud a dostalo se mu okamžitě veškeré potřebné péče. Vím od manžela, jak lékaři i sestřičky okamžitě začali bojovat o život malého. 

Naše děťátko operovali druhý den po porodu. Nikdy v životě jsme si tolik nepřáli, aby čas plynul rychleji, báli jsme se každé minuty, co přinese. Vašík ale dělal obrovské pokroky a Štědrý den byl ten nejkrásnější v našem životě. To už jsme byli všichni spolu doma!

Dnes už jenom vzpomínám, jak jsem v noci nebo brzy ráno chodila v noční košili a bačkorách opuštěnými chodbami ústavu, jak jsem zvonila na dveře RES a třásla se pokaždé, kdy otevření dveří trvalo jenom chvilku déle. A jak jsem se bála, aby během té doby, co nebudu u Vašíka, nenastala nějaká komplikace.

Přejeme všem rodičům, které podobná situace potká, aby vše úspěšně zvládli a mohli být nakonec také tak šťastní, jako my.     

Naše veliké poděkování za péči a podporu patří našemu lékaři panu MUDr. Tůmovi, MUDr. Caldovi a MUDr. Žižkovi z gynekologicko-porodnické kliniky Apolinář, paní MUDr. Kučerové, paní MUDr. Růžičkové, panu doc. MUDr. Straňákovi, všem lékařům a sestřičkám z oddělení P3, porodní asistentce Zuzce Novákové, paní MUDr. Koterové, všem lékařům a sestřičkám oddělení RES a oddělení OPN2 a zejména paní MUDr. Slavíkové a samozřejmě také panu MUDr. Vyhnánkovi, doc. MUDr. Ryglovi a MUDr. Kuklové z FN Motol. Všem, se kterými jsme se na naší cestě potkali, a kteří nám více nebo méně pomohli k tomu, že můžeme být šťastní.