http://www.youtube.com/watch?v=QvgKXPKU6NE
Ahojky spolubojovnice a spolubojovníci s rodiči 
Tak jsme v neděli 9.8. oslavily naše první narozeniny. Bylo to super, ale mamka s taťkou nám nedovolili pustit se do dortu
Dostaly jsme jen maličkej kousíček. Prý to ještě nesmíme, ale příští narozky si to určitě vynahradíme Mamka s taťkou byli srašně moc šťastní a mamce i slzička ukápla. Prý je to něco neuvěřitelného vidět nás sedět u dortíku. Ještě nedávno jsme byly jen kostřičky potažený kůží napojený na spoustu hadiček a teď? Je nás všude plno
15.7. jsme byly na kontrole u pana doktora Straňáka na neurologii. Měl z nás obrovskou radost. Vždyť od propuštění z porodnice jsme nemusely vůbec cvičit. Všechno jsme začaly dělat hodně brzo. Nebýt výšky a váhy, nikdo by neřekl, že jsme nedonošený
Mamka s taťkou sice měli obavy, že nám pan doktor nařídí cvičit, protože nelezeme po 4 a Martinka za sebou při lezení tahá levou nohu, ale opak byl pravdou. Nejlepší bylo, když šel Taťka s Markétkou do ordinace a říkal, že neumí lézt po 4. Pan doktor Markétku dal na jeden konec stolu a dal jí na druhý konec hračku, dal jí na kolínka a ona po kolínkách přelezla celej stůl
Pak řekl:,,vidíte, vždyť to umí,, Taťka si připadal jako trubka A to samý pak nastalo, když šla do ordinace mamka s Míšou. Mamka potom venku se smíchem říkala, že jsme z nich udělaly pěkný blbečky Pan doktor říkal, že je to normální. Prostě to umíme, jen se nám nechce, protože se nám lépe plazí
Martince, že za sebou při plazení tahá nohu řekl, že to je také v pořádku. Ve vývoji prý jsme přapálily začátek Začly jsme dělat všechno brzo. Od 7 korig. chodíme kolem nábytku a to dost rychle a bez pádů. Teď je nám 10 korig. a chůze nepřichází. Pár pokusů tu sice bylo, ale skončily odřeným krvavým nosem. Jo holt koberec je sviňa Pan doktor ale říkal, že času máme habakuk. Že máme moooc velkej náskok. Mamka s taťkou na nás byli moc pyšní Na psychologii jsme tentokrát nebyly, protože když jsme tam byly na 6 měsíční prohlídce, tak nám paní doktorka řekla, že jsme moc šikovné a tudíž nás chce vidět až v říjnu na roční prohlídce
A co už umíme? Vše kromě chození 
Ale to se poddá. Jinak máme i dost bohtej slovník. Strašně moc věcí rodiče nevědí, co to je Strašně rádi spolu se ségrama žvatláme, ale nikdo tomu nerozumí, ani to nevypadá, že by to něco připomínalo Jinak nejčastěji říkáme ,,tata,, protože s námi moc není Hlavně když odjede třeba na 3 týdny pryč, je nám strašně smutno Mamka nám už od mala potom hodně vyprávěla, kde táta je a co dělá, tak jsme se to rychle naučily. Pak je samozřejmě ,,mama,, Teď když jsme byly u babičky na moravě, tak i ,,baba,, a ,,dede,, Ty s námi ale skoro vůbec nejsou,takže to není v denním slovníčku. Jinak první slovo jsme se naučily na velikonoce a to ,,pepí,, To je náš strejda Pak ještě říkáme ,,bum, ham, ogyogy, tau, nene,, a spoustu dalších, čemu rodiče nerozumí :-) Umíme pápá a máváme, paci paci, ukázat prstíkem, co chceme a ukázat, jak jsme veliký. No Markétce to moc nejde, ale my jí to doučíme. A taky už umíme poslechnout na ,,hačí,, a když nám mamka řekne, dej ruce dolu a nebo otevři pusu a fuj, nesmíš, pojď honem, dej a další. Martinka dokonce když jí mamka řekne jdi za taťkou, tak už peláší Dostaly jsme teď k narozkám od mamky a taťky naše první botičky. Jsou nádherné a po druhým nazutí už nám ani tolik nevadily a zkoušíme se v nich učit chodit. Je to celkem srandaNa roční jsme včera naměřili: Michalka 72,5 cm a 7620g, Markétka 73cm a 7850g a Martinka 73,5cm a 8360g. To jsme ale porostly, co?
Nikdy se nedá dost poděkovat zato, jak nám doktoři v Podolí zachránili život, jak nádherně, pečlivě se o nás všechny sestřičky (tetičky) staraly
. Díky nim tu můžeme být s maminkou a tatínkem a prožívat všechny nádherné chvíle s nimi a ostatními lidmi. Mamka pořád říká, že je to prostě zázrak, že tu vůbec jsme všechny tři pohromadě
Mějte se všichni moc moc krásně a přejeme jen samé skvělé věci, spoustu lásky a pohody a hlavně zdravíčka Zatím páááško a my se zase ozveme
Ahojky všem 
Přečetly jsme si tu všechny Vaše příběhy a chceme popsat i ten náš. 9.8.2008 jsme se narodily hodně nečekaně mamince, která ležela v Podolí ve 32+2. Od tatínka jsme měly i přes zákaz maminky už v bříšku daná jména, a jelikož u porodu byla i paní doktorka Koterová, která přesně věděla, kde která je, pojmenovala nás správně 
A jelikož nás rodiče dobře znají, jmenujeme se správně dodnes,i když tatínkovi se občas stane, že nás pojmenuje jinak 
A jak to tedy začalo?
Maminka s tatínkem jeli na Silvestra 2007 na chatu, kde chtěli o samotě oslavit Silvestra. O půlnoci řekl tatínek mamince, že by byl rád, kdyby nás bylo víc. To netušil, co říká Druhý den říkal, že to budou dvojčátka, holka a kluk. Maminka se mu jen smála. Úsměv jí ale ztuhnul ve chvíli, kdy jí paní doktorka řekla, že skutečně čeká dvojčátka, ale holka a kluk to nebude, jelikož jsou jednovaječná. Otěhotnět na první pokus a ještě takhle, to byl pro mamku šok. Ten pravý šok ale přišel ve 13 týdnu, kdy na prvním prenatálním ultrazvuku kterého se účastnil i tatínek, místo dvou srdíček, ťukaly 3 srdíčka a potom byly vidět i 3 hlavičky a hrozně moc výstupků, které připomínaly ručičky a nožičky Paní doktorka se tatínkovi smála, že mu to s tím počtem nějak nevyšlo. Ohromení ale vystřídala obava, co dál. Jednovaječná trojčátka jsou nejen hodně vzácná, ale i hodně ohrožená. Všichni měli strach hlavně z jedné placenty a transfuzního syndromu a z Dawnova syndromu. Těhotenství ale pokračovalo krásně a v pořádku až do 3 měsíce, kdy maminka začala silně krvácet. Odvezli jí do nemocnice v Krči. To co se tam dělo a jak tam probíhala její hospitalizace ani nebudeme popisovat. V úterý, kdy si na ní konečně někdo od soboty udělal čas jí udělali UZ a když doktor viděl jednovaječná trojčátka, prohlásil: ,,Takže redukce, že? Já zavolám do Hradce, převezeme Vás tam a oni to zredukují,, Mamka říkala, že o trojčátkách ví a že se rozhodla mít všechny. Když jí doktor odpověděl, že jestli chce mít 3 postižený mrzáky a nebo jedno zdravé dítě, na nic nečekala a zavolala své doktorce, která jí poslala papíry do Podolí. Z Krče jí ani na reverz nechtěli pustit, až když řekla, že zavolá policii, tak jí nechali jet. Hned jak přijela do Podolí, dočkala se milého uvítání už u informací a rovnou nás tam zaregistrovala k porodu. Hned za 20 minut jí vyšetřili, vše jí vysvětlili, že je vše v pořádku, že zatím vykrvácely dva velké hematomy a že je tam ještě jeden malý,ale my jsme v naprostém pořádku. Ještě týden si nás tam nechali na pozorování a pak jsem šupajdily domů. Pak už jsme docházely do ambulance pana doktora Bubna, který se specializuje na mnohočetná těhotenství. Vše probíhalo v pořádku, jen mamka nemohla moc chodit ven. Sluníčko a vedro jí nedělalo dobře. V červnu s náma šla mamka do nemocnice na napíchání kortikoidů. To kdyby jsme se narodily předčasně, abysme měly pěkné plíce. Na UZ nás skoro vždy kontrolovala paní dkotorka Kučerová, kteár nás pořád chválila, jaký jsme šikulky. Týden potom, co jsme se vrátily z nemocnice po napíchání kortikoidů, jsme musely znava na hospitalizaci kvůli špatným průtokům. To už bylo mamce jasné, že se domů už nedostane. 7 července se tedy vrátila zpět do nemocnice a už se jen čekalo, jak to dopadne. Martinka, která byla v bříšku už od začátku větší nás dvě hodně utiskovala a kolikrát nám i jídlo ubírala. Vše ale bylo v pořádku a tak pan doktor Straňák rozhodl, že ven půjdeme hned jak ukončíme 34tt.
Jenže 9.8.2008 v 19:01 začala maminka v posteli krvácet. Zavolala sestry a ty okamžitě volaly na sál. Bylo na všech vidět, že je zle. Maminka se klepala a plakala. Dokonce si pro ní doběhl na oddělení i sám pan doktor Drahoňovský. Naštěstí je sál přímo naproti rizikovému oddělení a tak tam byli skoro hned. Všichni kolem chvátali a bylo na nich vidět, že to nevypadá dobře. Maminka se hodně klepala a nemohli jí napíchnout žíly. Nakonec jí dali dýchnout a to už viděla jen zelený hadr nad sebou a pana doktora s rouškou a skalpelem.
Když se maminka probrala na JIP, hned se ptala, jak to dopadlo. Jen jí řekli, že přijde pediatr a vše jí řekne. Za chvíli přišel ,,Superman,, Byl to pan doktor Berka a to tričko neměl náhodou. V Podolí jsou supermani všichni. Řekl mamince, že vše je zatím v pořádku,ale že není vyhráno. První se narodila Michalka v 19:09 a vytáhli jí už udušenou. Dostala ale transfuzi a umělou plicní ventilaci. Ztratila hodně krve. Vážila 1500g a změřit jí na sále nestačili, ale druhý den měla v papírech 42cm. Jako druhá se v 19:10 narodila Markétka. Ta dostala na sále kyslík a také transfuzi, ale krve ztratila poměrně méně než Michalka. Vážila 1390g a měřila 39cm. Jako poslední se také v 19:10 narodila Martinka. Ta dostala kyslík a transfuzi nepotřebovala. Byla nejvýše, takže jí to skoro nezasáhlo. Vážila 1800g a měřila 45cm. Všechny jsme se narodily se syndromem respirační tísně. Pan doktor říkal, že je vidět, že jsou holky narození ve znamení lva. Prý se perou nevídaně o život a jde jim to
První, koho jsme viděli ještě večer po porodu byl tatínek. Maminka za náma nemohla, protože spinkala a nabírala síly. Tatínek chtěl hned darovat krev, když jsme jí tolik dostali. Druhý den už jsme viděli i maminku. Přijela za náma jako Švejk na vozíčku. Plakala štěstím a strachem a ještě hodně dlouho nemohla uvěřit tomu, že ty 3 uzlíčky jsou její 
Michalka byla mc šikovná a proto umělou plicní ventilaci měla jen maličkou chvilku od 120 minuty po porodu se sama nadehla, ale ještě měla Cpapíka a další den jen kyslíček na nosíku. Martinku a Michalku přendali už po 4 dnech z RES a JIP na OPN II. Markétku nechaly samotnou dole a ta začala pomlu hubnout. Když jí ale po 9 dnech dali k holkám na OPN II, začala hned přibírat a bylo jí veseleji. Všechny jsme měly novorozeneckou žloutenku, Martinka dokonce opakovaně. Potom Markétka s Míšou dostaly infekci, ale naštěstí během pár dní bylo vše v pořádku. Michalce zůstala jen infekce ještě v očíčku, ale to se zpravilo v půlce října. Martinka měla na srdíčku šelístek a tak se rodiče báli, jak to dopadne. Ale naštěstí přepážky v komůrkách dorostly a po šelístku není ani stopy. Maminka nastoupila zpátky do porodnice 3 týdny po porodu a rovnou s námi na rooming. Jinak jezdila za námi každý den i na pár hodin a doma nabírala síly. První den nesla dost těžce. Měla nás na pokoji hned všechny 3 a i když sestřičky pomohly, měla mezi krmením jen 20 minut čas na odpočinek. V 9 večer volala ubrečená taťkovi, že to nezvládá, že je unavená a že by spala. Na noc si nás sestřičky v inkubátorech odvezly k sobě a mamka se prospala a nabrala síly. Ráno byla jako vyměněná. Martinka šla navíc s Michalkou do vyhřívaný postýlky, takže byl důvod k veselí. Mamka sbírala rady u sester, co a jak si ulehčit, co je zbytečný a co naopak nesmí zapomenout. 3 den už nepotřebovala vůbec pomoc sester, stihla si v klidu odpočinout a ještě nám stihla na netu nakoupit věcičky, které nestihla před odchodem do porodnice. Když jsme měly maminku u sebe začaly jsme hodně rychle přibírat. Tatínek, když se ptal po porodu, kdy tak půjdeme domů, říkali nejdřív říjen, spíše listopad. A nás pustily domů už 12 září. Měly jsme u sebe maminku, takže jsme byly šťatné a papali a papali a přibíraly až nakonec doktoři sami překvapení nás pouštěly takhle brozo domů. Bylo to v pátek a Michalka vážila už 2290g, Markétka 1950g a Martinka 2230g. bylo to 2 týdny před plánovaným porodem.
Teď už mamce s taťkou děláme jen samou radost. Michalce sice hrozila další transfuze, ale naštěstí to zvládla bez ní. Kyčle měla Martinka obě špatné, Míša jednu a Markétka žádnou. Teď už je ale vše v pořádku. Nyní máme 8 měsíců a 3 týdny, korigovně 6 a 3 týdny. Super je že nemusíme vůbec cvičit Vojtovku. To už by asi mamka nezvládla Zládá všechno v pohodě a sama. Jen taťka nám často chybí, protože musí hodně pracovat a je i měsíc pryč 
Před 14 dny jsme byly na kontrole v Podolí. Paní psycholožka nám řekla, že jsme hrozně moc šikovné a že nás ani v 9 měsících vidět nechce, až ve 12 měsících. Mamka s taťkou z toho měli velkou radost Pan doktor Straňák, který nás vyšetřuje neurologicky byl taky hodně spokojenej a nadšenej. Překvapilo ho, že už lezeme a máme tendenci si sedat. Všichni nás tam moc chválili a nám i rodičům to dělalo moc dobře Doma už strašně rychle lezeme, prošmejdíme co se dá, odpovídáme rodičům zvukama, skoro pořád se smějeme, máme pořád hlad, chtěly bychom pořád sedět a taky se pořád strašně mlátíme a zaleháváme, což se mamince moc nelíbí. Vždycky nám říká, že jsme ségry a máme radši držet spolu. Od 4 měsíce nekorig spíme celou noc od 7 do 7, sami si držíme flašku, takže mamka jen rozdá a je to, jen s příkrmama je to tšžší, Jíme všechno a hodně, takže než mamka dá lžičku 3 ségře, tak ta první se hlasitě dožaduje dalšího :-) A hlavně okolí má velkej problém nás od sebe rozeznat A z toho máme největší strandu. Martinka s Michalkou už sice slyší na svoje jméno, ale Markétka slyší na všechny :-) Tak se mějte všichni krásně a my zase napíšeme jak se nám daří. Ahoj
Tak to byly naše berušky. Doufám, že jsme Vás příběhem neunudily k smrti Když se holky narodily a já se dozvěděla o jejich porodu a koplikacích, říkala jsem si, proč zrovna já to musím mít tak hrozný. Potom jsme se ale na OPN II a na JIP a RES setkávala s maminkami, které na tom byly daleko hůř než my a já jsem se styděla za to, že jsem si kdy mohla myslet, proč to máme zrovna my tak hrozný. Ale si to z počátku cítí takhle každá máma, protože její dítě je pro ní to nejdůležitější. Jak jsem tak pročítala Vaše příběhy, byl oproti tomu ten náš procházka růžovým sadem. Máte všichni můj největší obdiv, jak jste to všechno zvládli a jak to zvládáte dál a bojjujete i se svými dětmi Sama vím, že děti vám všechnu tu péči, starost, strach, sílu a podobně mnohokrát vrací svými úsměvy, doteky a i maličkostmi. Miluju pohled na moje spící berušky, jak si tak v klidu oddychují v hoodně zajímavýc polohách. I když se zrovna neusmívají, cítím z nich lásku.
Když jsme odcházeli z porodnice, povedlo se nám poděkovat všem kromě pana doktora Berky, který byl na stáži v Mostě, pana doktora Drahoňovského, kterého jsme nedohonili za celé 3 dny a pana doktora Melichara, kterého jsme také nesehnali. Když vyjmenuju všechny, tak poděkování si zaslouží celé UPMD, hlavně pak doktor Buben se sestrami, celé rizikové oddělení se sestrami, zvlášť poděkování doktorům u porodu: Dr. Koterová, Dr. Drahoňovský. Dr. Berka a Dr. Melichar, paní doktorka Kučerová za UZ a všichni co jí zastupovali, když ona nemohla, též všechny sestry z UZ, pan doktor Kučera za UZ, sestřičky na poporodním a na JIP pro maminky, všechny hodné ,,tetičky,, na OPN II, Dr. Radina, Dr.Širc a hlavně paní doktorka Slavíková. Je to opravdu poklad a člověk na pravém místě. Tolikrát mi pomohla, když jsem už byla v koncích, má úžasnej přístup k dětem no prostě ,, Superwoman,, Všichni jsou tam prostě úžasní a nejde ani slovy říci, jak moc jsme jim vděční