Jak dál? Jak to zvládnem? Jak často mám být se svým synem? Vnímá mě? Naordinovala jsem si 8 hodinouvou pracovnní dobu na Resu. Ráno cesta z Jičína do Prahy, po desáté je po vizitě a mám každý den naprosto čerstvé informace od doktorů a sestřiček. Vždy se zeptám obou. Sesřičky mi řeknou něco z jeho současného života, nikdy neopomenou ho pochválit a nás povzbudit. Doktoři to berou víc odborně a z hlediska pozitivismu zdrženlivě, vědí, jak se věci vážně mají. Pak mluvím do inkubátoru, protože chci, aby znal můj hlas. Brebentím blbosti, a občas něco zazpívám. Nikdo se mi nesměje a nikdo se nediví, jak často tam jsem. Přerušuje mě jen pípání monitoru při poklesu nebo pauze dechu mého Kryštofa. Příšerný zvuk!!!!!  Zastavuje se při něm moje srdce při představě bude-li to trvat dlouho. Pozitivní věc je, že přiběhne usměvavá sestřička, ujistí mě, že se nic nestalo, šťouchne do Kryštofa a domlouvá mu, aby se v dýchání nezapomínal. Bude to trvat ještě pár dní, co musí mit cpapík navedený do nosánku se vzduchem, než je schopen dýchat naprosto sám. Několikrát se k němu také vracíme. Málo komu prý se podařilo  ho zbavit hned napoprvé. Do několika dnů jsme seběhlí v datech, které ukazuje monitor nad inkubátorem a spis Kryštofa na stole. Denně sledujeme, kolik přibral a z každého deka se radujeme. Je to jediná metrika, které zcela rozumíme, a tak ji sledujeme, i když odborníci v porodnici tvrdí, že není až tak důležitá.