Už je to dávno - paradoxně jen půl roku - co jsme z Prahy. Když zavzpomínám, mám to stále naprosto živě před očima. Můj chlapeček se narodil 30.1.2008 v ÚPMD v 9 hodin ráno v 28.týdnu. Mám se radovat, nebo křičet hrůzou, že má asi 60% na přežití. Co sms-ky rodině a přátelům poslat nebo ne. Ano, odsouhlasím si, bude se jmenovat Kryštof. Proč? V hlavě se mi mihlo, je to silný jméno, prostě Kryštof to přežije. 35 cm a 910 gramů mého štěstíčka jede z porodního sálů čtvrtého patra ÚPMD do prvního na oddělení OPN1 Res. sám bez maminky.
Ješte ne po svých ale na vozíku s manželem frčíme společně odpoledne za ním. Michal mě ujišťuje, že je to bojovník, že paní doktorka Šaňáková říkala, že dýchal po porodu sám a teď je intubován kvůli tomu, aby se neunavil. Zvoníme na Resu a jsme vpuštěni dovnitř. Z igelitového pytle s našimi jmény si vyzvedáváme bílý empír a vcházíme do místnosti s malými domečky pro nedonošená miminka. Jsou tu čtyři a milou sestříčkou jsme uvedeni k domečku našeho Kryštůfka. Má všechno, nožičky, ručičky, prstíky, divím se hloupě. Asi jsem si představovala, že když je nedonošený, tak mu bude něco chybět. Má něco víc. Čtyři hadičky připojené na svém tělíčku. Konečně poznávám paní doktorku, o které mluvil Michal, a ta vysvětluje na co a proč je Kryštůfek potřebuje. V první chvíli mi to vůbec není jasné, ale postupem času co trávíme u našeho zlatíčka, víme přesně k čemu jsou. O Kryštůfkovi se dozvídáme naprosto vše, má infekci a rozhodujících bude následujících 48 hodin, jak se s tím dokáže poprat. Zatím nedýchá sám, je intubován, nitrožilně vyživován, dostává antibiotika a monitorují mu dech. Jsme s ním a pláčem, je to šok a zároveň jsme vdečni za to, že se nám o něj někdo stará. Sami to bohužel neumíme.
